Pátý arcipastýřský list vladyky Simeona
- Podrobnosti
- Kategorie: NAŠE EPARCHIE
- Vytvořeno: 18. 4. 2014 13:17
- Zobrazení: 19520
Pátý arcipastýřský list arcibiskupa olomoucko-brněnského a správce metropolie pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku na svátek slavného zmrtvýchvstání Krista Boha našeho.
V Olomouci 17.4.2014.
Vážené sestry a bratři, důstojní otcové,
Kristus vstal z mrtvých, radosti má!
Zdravím Vás, moji mílí, slovy ctihodného Serafíma Sárovského u příležitosti svátku svaté Paschy – Božího Beránka pro nás zabitého a pro nás vzkříšeného, v nás žijícího a v nás věčně se radujícího z očišťovaného a očištěného světa – očišťovaného ne pro anděly, ale pro nás, lidské služebníky, které si na věky zamiloval. Je nám dán tento svátek, abychom uprostřed temnot, které nás obklopují, uprostřed lží a intrik, kterých je plný tento svět, dokázali vydechnout a pocítit záři nad každou září, světlo, které svítí nad každé světlo a zmučená srdce aby se naplnila radostí. Pomáhá nám, abychom chvíli neviděli Jidáše Iškariotského, měřícího závistivým pohledem proud drahého oleje vylévaného na nohy Mistra a plnícího vůní skromný bethanijský dům, když se tento olej mohl prodat a využít účelněji, tak účelně, jak jen to dokáže zvážit Jidášovo zlodějské srdce, nemocné láskou k penězům. Nebylo to bujné koňské spřežení, které vezlo Krále k jeho korunovaci, ale skromné oslátko, zvířátko, hodící se spíš k polním pracím než pro reprezentační průvod krále. Ono ho vezlo do města, kde měl přijmout tu nejvzácnější královskou korunu – korunu z trní, zdobenou rubíny z jeho krve. Nebyla to koruna, jakou jsou korunováni králové, kteří posílají své služebníky, aby za ně umírali, ale koruna pro krále, který sám pokládá život za své služebníky. Sám o své královské hodnosti mlčí. Přizná se, že je král, až před Pilátem, až bude všem jasné, že je protikladem krále, který nosí meč. Chápali ti, kdo ho vítali, slavný okamžik, který prožívali? Kladli mu své pláště na cestu jako koberec, zdobili ho palmovými větvemi a volali: "Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský" (Jan 12,13) Chápeme i my hlubinu moudrosti a lásky Boží, když zaplane světlo svíce v naší dlani a my zpíváme hymnus vzkříšení: "Vstal z mrtvých Kristus, z mrtvých smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval?"
"Toť jest den, který učinil Hospodin. Radujme se a veselme se v něm!" Nepromarněme tu posvátnou chvíli, kdy uprostřed svého pozemského bytí staneme náhle v nebi. Obklopuje nás země, ale je jiná, srdce nám bije nebesky, oči nám hledí nebeskými dálkami a propalují se až k trůnu Korunovaného a vše je naplněno tou písní vzkříšení. Ano, radujme se, nezapomeňme však, že je to dar, veliký dar Boží lásky, ze kterého se smíme radovat, do kterého smíme vstoupit a dokonce v něm setrvat. Ta chvíle nám dává právo uvěřit, že všechno zlo, kterým jsme se brodili a brodíme na světě, se může proměnit v sen, který byl a nebude, protože v Bohu je dost lásky, aby ten zázrak učinila, aby všechno zlo, hněv, nenávist v nás i v jiných mohlo pojednou nebýt, rozplynout se a být pohlceno v této záplavě lásky jako je smrt pohlcena v záplavě života Kristova, a to, co pomíjí, je přemoženo tím, co nepomíjí.
Čtyřicet dní budeme zpívat píseň vzkříšení. Pak se stane krásnou vzpomínkou. Snad s ní zůstane navíc i kus čistoty, kus odpuštění, kterého jsme se naplnili z paschální studánky. Rozhodně bychom však neměli zapomenout, ba nesmíme zapomenout na veliký dluh lásky, který nám zanechala krvavá sláva Beránkova. Nešetřeme jí! Dostali jsme jí tolik, že budeme mít co dělat, abychom ji rozdali. A navíc! To je ta síla, která má proměnit svět. A my v této proměně smíme asistovat! Nenechme si vzít právo na toto poslání a zároveň na zvláštní a podivuhodnou moc, moc být Božími dětmi! Vždyť Kristus vstal z mrtvých, radosti má!
Arcibiskup olomoucko-brněnský Simeon
