97 let od komunistické revoluce v Rusku
- Podrobnosti
- Kategorie: RŮZNÉ
- Vytvořeno: 8. 11. 2014 12:56
- Zobrazení: 21283
V těchto dnech vzpomínáme smutné 97. výročí od komunistické revoluce (24. října 1917 podle starého kalendáře, 7. listopadu 1917 podle občanského kalendáře). Tato revoluce, která vypukla v tehdejším hlavním městě Ruské říše Sankt-Petěrburgu, přeměnila Ruskou říši na Svaz sovětských socialistických republik.
Ruští komunisté během revoluce zavraždili posledního ruského cara (císaře) Mikuláše II. s celou jeho rodinou. Car Mikuláš (Nikolaj II.) byl blízkým příbuzným (bratrancem) německého císaře Viléma (Wilhelm II.) a také anglického krále Jiřího (George V.). Ruský car Mikuláš však odstoupil z trůnu o sedm měsíců dříve před komunistickou revolucí 15. března 1917, takže Rusko v době vypuknutí komunistické revoluce už nebylo monarchií, ale republikou.
bratranci car Mikuláš, král Jiří a císař Vilém
Vyvražděním carské rodiny a následnou masívní emigrací ruské šlechty i většiny ruské inteligence došlo k přetrhání civilizačních vazeb mezi ruským národem a Západem a tato největší slovanská země na světě se vrhla do krvavé občanské války. Zbylé obyvatelstvo ruského státu bylo komunisty propagandisticky zmanipulováno do civilizační opozice proti ostatním evropským národům, čemuž mnoho Rusů věří dodnes.
Hlavní obětí komunistického teroru se stala Ruská pravoslavná církev. Informace z připravované knihy našeho spolupracovníka uvádí, že počátkem 20. století byla Ruská pravoslavná církev největší křesťanskou církví na světě, protože počtem registrovaných věřících, farností a kněží byla větší, než například anglikánská církev celého tehdejšího Britského impéria včetně Kanady, Austrálie a Indie, větší než římsko-katolická církev v celém Rakousko-Uhersku, větší než protestantská církev v celém Německu a podobně. Ruská pravoslavná církev měla před komunistickou revolucí 73 eparchií, 163 biskupů, 51.105 farních kněží, 54.174 farních chrámů, 25.593 kaplí, 1.025 monastýrů, asi 110.000 monachů a monašek, 4 duchovní akademie, 57 seminářů, 35.528 farních škol, 291 nemocnic a 1.113 starobinců, sirotčinců či útulků. Například jen v jediném roce 1900 bylo v Rusku založeno 165 nových pravoslavných monastýrů. K tomu je třeba přidat ještě početné zahraniční pravoslavné farnosti v lázeňských městech střední a západní Evropy, například jednou z prvních byl chrám svatého Vladimíra v Mariánských Lázních, a další zahraniční chrámy s farnostmi na Západě. Ve čtyřech duchovních akademiích; Moskvě, Kyjevě, Sankt-Petěrburgu a Kazani, vznikala vynikající díla moderní novodobé teologie od autorů Chomjakova, Solovjova, Globokovského, Bolotova a dalších.
Původně velká jednotná Ruská pravoslavná církev se následkem komunistické revoluce rozpadla na čtyři části:
- Moskevský patriarchát,
- Ruskou pravoslavnou církev v zahraničí takzvané Karlovacké synody,
- Ruskou pravoslavnou eparchii v Západní Evropě pod cařihradským patriarchátem a
- Ruskou pravoslavnou řecko-katolickou církev v Americe.
Uvedené tři zahraniční ruské církve mají dodnes desetitisíce až miliony věřících. Tyto zahraniční církve se v průběhu 20. století střídavě vzájemně uznávaly a neuznávaly. Zbytková Ruská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu na domácím ruském území téměř zanikla, komunističtí revolucionáři ve velkém mučili a vraždili duchovní a církev byla vystavená velkému pronásledování od orgánů komunistické státní moci. Militantní komunističtí ateisté se nevyhýbali ani mučivým pomalým popravám jako napichování na kůl, přibíjení na kříž, obalování ledem pomocí polévání studenou vodou v mrazu a další hnusná zvěrstva. Likvidace církve byla prováděna plánovitě a systematicky. Z původních 163 biskupů nakonec zůstali pouze čtyři.
Obětí komunistického teroru byl celý ruský národ a to včetně lidí bez vyznání. Například diktátor Josef Stalin využil skutečnosti, že v Rusku bylo nevolnictví zrušeno ze všech civilizovaných zemí nejpozději - až v roce 1861 (v západní a střední Evropě totiž bylo nevolnictví zrušeno již v proběhu 18. století, například jako u nás patentem císaře Josefa II. v roce 1781) a při násilné kolektivizaci sovětského zemědělství připoutal rolníky k půdě takovým způsobem, že nevolnictví, které v Stalinově době ještě zůstávalo v živé paměti ruského národa, vlastně obnovil.
Zbylé trosky domácí Ruské pravoslavné církve se musely naučit žít pod útlakem komunistického režimu. Po druhé světové válce dokonce vzrostl počet biskupů Ruské pravoslavné církve na několik desítek. Již v roce 1923 bylo na jednom komunisty ovládaném církevním sněmu slavnostně vyhlášeno, že "není správné ztotožňovat sovětskou moc s vládou Antikrista, ale naopak, že to je naplnění ideálu království Božího." Ke cti ruského lidu je však třeba poznamenat, že tato samozvaná část Ruské pravoslavné církve nikdy nebyla lidmi široce přijata a komunisté museli hledat jiné metody.
Důležitým zlomem v přístupu komunistů k pravoslavné církvi byla druhá světová válka, která je v Rusku známá pod názvem Velká vlastenecká válka. Komunisté pochopili, že lepší, než s pravoslavnou církví bojovat, je pravoslavnou církev ovládat. Zneužili k tomu obrovské válečné oběti ruského lidu. Tím začalo období postupného uvolňování a bohužel kolaborace části Ruské pravoslavné církve s komunistickým režimem. Pravoslavné křesťanství ve spojení s myšlenkou všeslovanství se staly velmi účinnými metodami ovládání lidí v satelitech SSSR, kterými bylo i naše poválečné Československo.
Po pádu komunismu v roce 1990 se velká část ruské společnosti opět jako v době před komunistickou revolucí opřela o pravoslavné křesťanství jako o státotvornou myšlenku, která podobně jako v minulosti v Byzantské říši a Ruské říši je založena na symfonii státní moci (dnes v osobě prezidenta Ruské federace) s církevní mocí (dnes v osobě Jeho Svatosti patriarchy moskevského). Stará dobrá Svatá Rus, mocný dědic zaniklé Byzantské říše, vstala z popela, ale původní sílu ani původní jednotu ruského pravoslaví se dodnes nepodařilo obnovit. Po pádu komunismu v roce 1990 se sice obnovil zájem ruského lidu o pravoslavné křesťanství a byly obnoveny pravoslavné chrámy a monastýry a také se část ruských zahraničních církví formálně sjednotila s Moskevským patriarchátem, ale na Ukrajině v roce 1997 došlo k vážnému rozdělení ruského pravoslaví na Ukrajinskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu a na Ukrajinskou pravoslavnou církev pod nově vzniklým Kyjevským patriarchátem, jehož hlavou je bývalý biskup Moskevského patriarchátu patriarcha Filaret.
Od pádu komunismu v Evropě sice uplynulo už čtvrt století, ale stále ještě jsme svědky spolupráce některých pravoslavných duchovních s komunismem a zahrávání si s myšlenkou, že komunistický režim je zárodek Božího království na Zemi. Pravoslaví a všeslovanské cítění je stále stejně jako v 50. letech minulého století zneužíváno k posilování politického vlivu ruského státu v zahraničí. Dokonce sám Jeho Svatost Kirill, patriarcha Moskevský, si 12. září 2014 vzájemně s předsedou Komunistické strany Ruské federace Gennadiem Zjuganovem udělili vyznamenání. (důkaz zde) Stejný patriarcha zároveň mluví o potřebě světového prvenství pro dnešní Ruskou pravoslavnou církev (důkaz zde). Gennadij Zjuganov se samozřejmě nemohl osobně účastnit zvěrstev komunistické revoluce, ale přestože je dnes předsedou stejné politické strany, která ty hrůzy způsobila, tak dostal od Jeho Všesvatosti řád Slávy a Cti III. stupně.
předseda komunistické strany Gennadij Zjuganov a Jeho Všesvatost Kirill (foto Interfax)
Lidé, kteří jsou nakažení komunistickým myšlením, nejsou schopni žít v harmonii s ostatními lidmi. Sebe považují za vyvolené a dokonalé autority nad ostatními, ke kterým se chovají s opovržením. Žijí ve světě vlastních představ, kde mají místo jen jejich obdivovatelé, které oni milují a odměňují, a ti ostatní jsou v jejich představách zlí, hloupí a psychicky nemocní. Dříve se takoví lidé setkávali jako soudruzi v Komsomolu a Socialistickém svazu mládeže ... a dnes hledají kariéru v církvi, kde předstírají, že slouží Bohu. Zneužívají přirozenou touhu všech lidí po dobru a posvátnu k posilování vlastní moci. Církev se jim stala zdrojem snadné obživy. Tito lidé chtějí, aby jejich věřící byli přestrašenými loutkami, které se bojí, zda vůbec dostanou požehnání a svaté přijímání, které se bojí, jestli se správně oblékají a správně postí. Každý, kdo se před nimi neklepe strachy, je pro ně nebezpečný a tak ho označují jako ateistu. Věřící je totiž podle nich jen ten, který věří hlavně jim, protože oni si o sobě myslí, že celý svět byl stvořen jen pro ně.
Naši pravoslavnou československou církev tito lidé přeměňují na uzavřenou sektu s ritem byzantského obřadu. Jeho Všesvatost Ekumenický Patriarcha Bartoloměj z Cařihradského patriarchátu, Matky naší Pravoslavné Církve v českých zemích a na Slovensku, jehož patriarchát se víc než tisíc let těší největší autoritě mezi světovými pravoslavnými církvemi, o nich napsal tato slova (důkaz zde):
"Obdrželi jsme znepokojivé informace týkající se tříčlenného Synodu této církve složeného z Rastislava, Juraje a Jáchyma, kteří hlasovali pro odvolání arcibiskupa Simeona z pastýřských povinností bez jeho souhlasu. Poté následovaly další nekanonické skutky na zasedání eparchiální rady brněnské eparchie. ... Tyto nekanonické a neetické skutky ze strany Hierarchů Pravoslavné Církve v českých zemích a na Slovensku, kteří jsou nyní v úřadu, hluboce rmoutí Ekumenický Patriarchát i nás osobně. Neodpovědnost, nezralost, nedostatek soudnosti a církevního étosu ve správě místní Církve poškozuje jednotu celé Pravoslavné Církve. Ekumenický Patriarchát bude, třebaže mu to působí bolest, považovat nadále úkony Pravoslavné Církve v českých zemích a na Slovensku za nekanonické, dokud nebude nalezeno kanonické řešení."
a v jiném dopise také určeném naší církvi ještě napsal (důkaz zde):
"Tyto události obsahují indikace nezdravého fungování synodálního systému a svévolného režimu místní autokefální Pravoslavné Církve."
použité zdroje
- Архieпископъ Ioaннъ Maксимовичь (1979) Русская Зарубежная Церковь, Montreal
- Timothy Ware (1997) The Orthodox Church, Penguin London
- Hans-Dieter Döppmann (1977) Die Russische Orthodoxe Kirche in Geschichte und Gegenwart, Vlg. Hermann Böhlaus Nachf., Wien-Köln-Graz
- Mихаил Назаров (1994) Миссия Русской Эмиграции, «Родник», Москва
- a další internetové zdroje uvedené přímo v textu
pro internetový věstník Sůl země napsal Vojtěch Merunka