Osmý pastýřský list metropolitního správce arcibiskupa olomoucko-brněnského Simeona
- Podrobnosti
- Kategorie: NAŠE EPARCHIE
- Vytvořeno: 2. 11. 2014 18:41
- Zobrazení: 17178
(tisková zpráva)
Vážené sestry a bratři, důstojní otcové,
se smutkem v srdci se musím vyjádřit k situaci v naší autokefální církvi.
Vpravdě pravil náš Pán Ježíš Kristus: "Již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu." (Matouš 5, 22). A tak bychom měli být mírní, jde-li o naši pýchu a naši osobu, ale nikoli jde-li o Církev Kristovu a o pravdu, která je základem existence naší Církve. K pravdě nesmíme být lhostejní. Spasitel řekl: "Já jsem ta cesta, pravda i život." (Jan 14, 6) Proto i my, milujeme-li našeho Spasitele, milujeme pravdu. Nesmíme zavírat oči, nesmíme dovolit, aby pravda ustoupila bludu. Náš Spasitel nás varuje, že nesmíme být vlažní, nesmíme být kdesi uprostřed; něco říkat a z opatrnosti říkat také opak tohoto. Proto nedovolme, aby pravda byla zpochybňována a zamíchávána do kaše účelových výmyslů a lstivého chytračení.
Slyším od některých lidí, že nejsem arcibiskupem Olomoucko-brněnské eparchie Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Prý jsem byl odvolán Posvátným synodem v březnu tohoto roku. Podivuji se, že tak zjevná lež může být vnímána vážně. Ale apoštol praví: "A není divu, vždyť sám Satan se převléká za anděla světla" (2. Korintským 11, 14). Skutečnost je taková, že moje takzvané odvolání bylo v rozporu s kanonickým právem. Posvátný synod nemá právo soudit eparchiálního biskupa ani podle kanonického práva pravoslavných posvátných kánonů a Tomosů naší Matky církve, ani podle základního dokumentu, díky němuž naše církev právně existuje v České republice. Kromě toho je náš Synod od dubna tohoto roku na základě závěrů letošního zasedání cařihradské komise pro kanonické záležitosti a mezipravoslavné vztahy prohlášen za nekanonický a všechny jeho skutky jsou prohlášeny za neplatné.
Tomosem patriarchy Bartoloměje byla naší církvi v roce 1998 požehnána autokefalita a také byla popsána pravidla, která musíme plnit, abychom si autokefalitu zasloužili. Tento Tomos říká, že soud nad biskupy přísluší soudům sestaveným výlučně z hierarchů z jurisdikce Matky církve Cařihradského patriarchátu, s možností odvolání se k jeho Všesvatosti Cařihradskému Patriarchovi. Náš synod, i kdyby byl kanonický (jakože nebyl), tak nemohl soudit hierarchu místní církve. Má to jednoduchý důvod: Bránit se možným místním mocenským bojům a zajistit objektivitu a spravedlnost. Jenže místní posvátný synod mě 27.3.2014 dokonce v mé nepřítomnosti "odvolal" z katedry Olomoucko-brněnské eparchie, přičemž toto "odvolání" mělo znaky soudního procesu, ale bylo bez řádného projednání, bylo bez možnosti obhajoby a bylo bez možnosti se odvolat. Toto zbavení funkce bylo nejen v rozporu s obecnými kánony, ale i se základním dokumentem naší Církve, cařihradskými Tomosy a dalšími právními principy. Proto to neuznala nejen Matka církev, ale prakticky žádná sesterská pravoslavná církev. A právě k tomuto názoru našich sesterských církví se po důkladném prošetření přiklonily orgány veřejné moci naší republiky. Proč tomu tak je? Důvod je prostý: Posvátný synod je totiž také vázán zákony, není to orgán, který rozhoduje libovolně bez omezení jen podle osobních záměrů jeho členů. Přesto však na základě tohoto rozhodnutí nekanonického Synodu mě Ministerstvo kultury vymazalo jakožto statutární orgán Olomoucko-brněnské eparchie. To však nemůžeme ministerstvu vyčítat, protože jednalo v dobré víře, že naše Církev je schopná dodržovat svoje vlastní pravidla. Potom byl podán opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí a po pečlivém nastudování našich vlastních pravidel naší Církve nakonec Ministerstvo kultury ČR po několikaměsíčním projednávání s odborníky na církevní a civilní právo uznalo své pochybení a obnovilo můj zápis coby statutárního orgánu eparchie.
Někteří se mi teď snaží vyčítat, že odvozuji svou legitimitu od zápisu v rejstříku církví a náboženských společností České republiky. Není to pravda. V roce 2000 jsem byl řádně ustaven eparchiálním biskupem Olomoucko-brněnské eparchie. V té době platil starý zákon o církvích a ten nás nenutil uskutečňovat volbu eparchiálního biskupa na eparchiálním shromáždění. Tehdy jsme mohli volbu učinit podle obecných kánonů, takže i ustavením synodem, což se v mém případě tak stalo. Oba způsoby volby eparchiálního biskupa byly tehdy zcela rovnocenné z pohledu církevního i z pohledu státního práva. Právní situace se změnila přijetím nového zákona o církvích v roce 2002. Od té doby stát uznává pouze ten způsob ustavení biskupů, který je popsán v našem základním dokumentu, kde je jen volba eparchiálním shromážděním. Ale ten základní dokument jsme si napsali my sami, jeho znění nám stát nenařídil! To je také jeden z více důvodů, proč se můj bývalý pomocný biskup Jáchym, který hrubým porušením posvátných kánonů opustil eparchii a zradil mě – svého eparchiálního biskupa, nikdy nestal legitimním arcibiskupem pražským a proč je kvůli němu zpochybněn i vladyka Rastislav jako metropolita naší církve.
Má dnešní platnost eparchiálního biskupa není odvozena od mého nedávného opětovného zápisu do rejstříku církví, ale již od mého řádného kanonického ustavení v roce 2000, protože jsem nikdy nepřestal být eparchiálním biskupem. Toto je i názor většiny sesterských církví v čele s naší Matkou církví Cařihradským patriarchátem. Stejně tak jsem stále metropolitním správcem naší církve, jelikož jsem nikdy nebyl kanonickým způsobem odvolán, i když si několik pomýlených lidí myslí opak.
Dále tu je otázka vztahu některých duchovních naší církve k českému státu. Není důstojné pravoslavného křesťana za všech okolností pohrdat svým státem, To platí také pro ty naše duchovní, kteří sice nejsou občané České republiky, ale kterým český stát poskytl domov a obživu. Písmo nás před tímto chováním varuje. Já respektuji a vážím si našeho českého státu a nevidím v něm nepřítele. V případě naší krize dokonce český stát hájí naše vlastní zákony před námi samotnými a říká nám: "Dodržujte svoje vlastní pravidla, jinak Vás nemůžeme uznat jako církev, která od nás dostává zaměstnanecké církevní platy a restituční náhrady!" Je povinností dobrého křesťana zachovávat v úctě právo světské i církevní. Kristus nás učí: "Dávejte císařovi, co je císařovo a Bohu, co je božího!" Nebo si snad myslíte, že je mravné a křesťanské mít nataženou ruku ke státu a chtít se od něj živit, ale zároveň tento stát neuznávat a považovat ho za svého nepřítele?
Naše místní Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku byla založena v době první Československé republiky. Její zakladatelé byli svému státu loajální, naše pravoslaví bylo jedním z významných duchovních a kulturních pilířů československé společnosti. Obě naše dnešní republiky jsou nástupnické státy bývalého Československa. Na toto všechno s hrdostí navazujeme, říká to tak naše vlastní ústava. Ale z našich vlastních řad se ozývají hlasy, že český stát a jeho tradice jsou v rozporu s pravoslavnou vírou, že musíme hledat ochranu v zahraničí, přičemž na nějakých Řecích už nezáleží, protože se budeme opírat jen o Moskevský patriarchát, který nám nabízí mnohem lepší podmínky a mnohem lepší autokefalitu. Proto by neměli naši pravoslavní duchovní, kteří si tohle myslí, dále zůstávat členy Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku a neměli by požadovat český státní plat. Mají možnost jít jinam, na území České republiky je totiž ještě jedna pravoslavná církev, která jim zřejmě bude lépe vyhovovat: Podvorje Ruské pravoslavné církve. Když tam odejdou, přestanou se trápit a my se s nimi budeme dál rádi setkávat a budeme společně sloužit jako se svými nejbližšími bratry ze sesterské pravoslavné církve.
Prosím, buďme moudří a pokorní a dělejme vše pro překonání krize v naší místní československé církvi. Jsou mezi námi lidé, kteří se považují za vzorné křesťany, ale přitom mě viní z rozkolu a neochoty jednat. Někteří z nich dokonce čekají na moji smrt. Ale na mě nezáleží, protože vladykové Jáchym, Rastislav a Juraj a jejich rádci totiž už několik měsíců dobře vědí, co mají udělat. Oni vědí dobře, že krize v naší církvi se překoná jen zrušením nekanonických rozhodnutí, která oni sami učinili. Ale oni dnes říkají, že je vše jen jakési nedorozumění, že se vše časem nějak zázračně vysvětlí a že Cařihradu do našich místních záležitostí nic není, že nám lépe pomůže Moskva. Říkají to však proto, že se nechtějí vzdát své moci a materiálních požitků, které získali svým aktivním podílem na naší krizi.
Poslední rok a půl byl strastiplný pro většinu z nás. Buďme pokorní, vzpamatujme se a nic si nenalhávejme ani nikoho neobelhávejme! Nejsme v situaci, kdy každý může mít svou vlastní pravdu. Pravda je jen jedna. Naše krize se už blíží ke svému konci. Cařihradská synodální komise pro mezipravoslavné vztahy bude v tomto roce ještě jednou jednat o naší krizi. Proto Vás všechny prosím: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem nyní soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou nyní měříte, takovou bude naměřeno vám." (Matouš 7:1)
+Simeon
arcibiskup olomoucko-brněnský
metropolitní správce Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
Olomouc 2. listopadu 2014
