Pravda
- Podrobnosti
- Kategorie: ČTENÍ
- Vytvořeno: 17. 2. 2014 20:55
- Zobrazení: 10484
Byl jsem dnes na bohoslužbách v jednom venkovském kostelíku. Kněz četl z Matoušova evangelia úryvek Ježíšova kázání na hoře. Výklad začal podobenstvím. Kdosi jde ulicí plnou obchodů s různým zbožím. Tu jej zaujme jeden obchůdek, kde podle vývěsního štítu se prodává pravda.
Dotyčný vstoupí a žádá si pravdu. „Jakou pravdu si přejete?“ ptá se prodavač. „Žádnou polopravdu, ale celou pravdu“. „Tu dostanete v tamtom oddělení, ale je velmi drahá.“ „Rád za ni zaplatím. Kolik stojí?“ „Cena je velmi vysoká: celý život bolesti a trápení“, odpovídá prodavač.
Vzpomněl jsem si na evangelní příběh o celníkovi a farizeovi, kterým pravoslavní začínají období pokání. Oba, celník i farizej, se káli, oba hleděli do svého nitra, a přece to, co prožívali, bylo tak rozdílné. Farizeovo pokání je radostné. Děkuje Bohu za to, jaký je. Že není jako jiní lidé, že není vyděrač, že není nepoctivec nebo cizoložník, ale jako slušní věřící lidé se řádně postí, dává desátky. Jiné je pokání celníkovo. Je to pokání plné bolesti. „Stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: Bože, slituj se nade mnou hříšným“.
Ježíšovo podobenství by se dalo přečíst jako příběh dvou mužů, kteří se nad sebou zamýšlejí. Jeden je hodný a druhý zlý. Ale my, kteří víme, co je to pokání, víme, že může jít o jednoho člověka, o nás, když zpytujeme svědomí. Jednou, když hledíme do svého nitra, vidíme tam jen dobro a máme z toho radost. Ale jindy, a to se stává méně často, se zhrozíme nad stavem své duše, nad tím, kolik zla se v nás nahromadilo. Poznáváme, že to je „celá pravda“ a že k uzoufání bolí.
Lidská bytost nerada trpí, stejně jako bytost zvířecí. A tak se člověk vrací co nejrychleji do pozice kajícího farizea, do pozice, ve které se sice netrpí, ale ve které současně může chybět to nejdůležitější – pravda. Oddá se iluzi vlastní spravedlnosti. Současně však vstupuje do obláčku, který jej odnáší daleko od Boha, protože kde není pravda, není ani Bůh.
Docházíme k názoru podobnému jako evangelium: Pro člověka je užitečnější kát se jako celník, kát se s bolestí ale i s poznáním pravdy, protože to je cesta vedoucí k ospravedlnění. Ospravedlnění obyčejně říkáme vyvrácení lživých obvinění. Ale to slovo ve svatém Písmu má i jiný význam: Člověk, který vidí pravdivě své nitro, vidí tam všechny své hříchy a ty ho bolí, způsobují mu utrpení jako celníkovi, může být samým Bohem „ospravedlněn“, a to v tom smyslu, že se Bůh slituje nad chybujícím člověkem a smyje hříchy, které spáchal, ale kterých lituje a trápí se jimi.
Jak vidíme, z Kristova pohledu je na tom ten hříšný celník lépe než spravedlivý farizej. Má sice se svým nitrem trápení, ale to protože si „koupil pravdu“, že vidí sebe jakým skutečně je, může postoupit se svým hříchem skutečný boj, neboť o něm ví a proto Božím smilováním a svým úsilím může dojít ospravedlnění. Zatímco farizej, vlastník polopravdy se netrápí, je spokojen, byť vzdálen Bohu i svému ospravedlnění. Amen.
arcibiskup Simeon
17.2.2014