Podíl otce Jáchyma na krizi v místní církvi
- Podrobnosti
- Kategorie: NAŠE EPARCHIE
- Vytvořeno: 14. 11. 2014 12:22
- Zobrazení: 17561
Ctihodní otcové, drahé sestry a bratři,
předkládám Vám zde k Vašemu posouzení dva dopisy otce Jáchyma (pana magistra Romana Hrdého), bývalého vikárního biskupa Jeho Vysokopřeosvícenosti vladyky Simeona a dnes nekanonického arcibiskupa pražského.
Otec Jáchym takových podobných dopisů napsal mnohem víc, ale právě tyto dva jsou zajímavé tím, že je od sebe dělí přesně jeden rok. První dopis je z listopadu 2013 a druhý dopis je dnešní, takže je z listopadu 2014. Oba dva dopisy byly otcem Jáchymem rozšířeny po celé místní pravoslavné církvi a oba dva (stejně jako jeho další dopisy) obsahují na veřejnosti vedenou polemiku otce Jáchyma s vladykou Simeonem. Otec Jáchym tehdy ani dnes nikdy nesebral odvahu, aby vladyku Simeona osobně navštívil, ale tehdy stejně jako dnes na něj jen útočil z bezpečí svého úkrytu.
Oběma dopisy, když si je položíte vedle sebe, se jako červená nit táhne stále stejná ústřední myšlenka, která prokazuje, že se otec Jáchym za celý rok neposunul ani o milimetr. Oba texty jsou sice bohatě pocukrovány množstvím sladkých slovíček, ale vyplývá z nich následující:
- Otec Jáchym neuznává autoritu Matky Církve, kterou je Cařihradský patriarchát a dokonce naznačuje, že Cařihradští biskupové nejsou ani dostatečně informovaní, vzdělaní ani dostatečně oprávnění zabývat se krizí v naší církvi. Otec Jáchym dokonce považuje Cařihradský patriarchát jen za nějakou zahraniční pravoslavnou církev a zároveň se nenápadně snaží do jednání zapojovat Moskevský patriarchát.
- Otec Jáchym neuznává a podrývá autoritu vladyky Simeona, myslí si, že on sám je chytřejší než on, a proto vladyku Simeona napomíná, poučuje a úkoluje.
- Otec Jáchym neuznává povinnost místního Posvátného Synodu dodržovat tradice církevní nauky a praxe vyjádřené v textech Posvátných kánonů a pravidel Svatých otců. Jediným a nejvyšším zdrojem církevní moci je podle něj výsledek většinového hlasování v místním synodu, kterého je on sám členem.
Dnešní dopis byl napsán v napjaté atmosféře očekávání závěrů cařihradské synodální komise pro kanonické záležitosti a mezipravoslavné vztahy, která zahájila svoji činnost právě dnes a které předsedá Jeho Vysokopřeosvícenost vladyka Meliton z Filadelfie. Vladyka Meliton se mimo jiné také v roce 1998 podílel na Tomosu Jeho Všesvatosti Bartoloměje udělujícímu naší místní pravoslavné církvi autokefalitu.
Loňský dopis by rovněž napsán v napjaté atmosféře. Tehdy bylo po již několikátých neúspěšných volbách pražského arcibiskupa. Na té poslední volbě tehdy kandidovali otec Dorotej Rapcun a vladyka Juraj z Michalovské eparchie. Tehdy na soukromou návštěvu do Prahy přijel jeden biskup z Moskevského patriarchátu, aby otce Jáchyma podpořil a připravil ho na blížící se zasedání Posvátného Synodu naší místní církve. Jejich schůzka se odehrála v úkrytu luxusního pražského hotelu Savoy. Tehdy byl totiž vladyka Simeon ještě všemi uznáván jako metropolitní správce naší místní církve, a proto se plánovalo jeho odstranění.
Loňský dopis otce Jáchyma tolik podobný jeho dnešnímu dopisu měl velký podíl na zahájení krize v naší církvi. Brzo potom totiž následovalo prosincové zasedání Posvátného Synodu, kde pod dohledem stejného biskupa z Moskevského patriarchátu, který byl zasedání Synodu přítomen, nejprve tehdejší vikární biskup Jáchym odmítl převzít od předsedajícího vladyky Simeona výpověď z důvodu mnohých prohřešků a překročení kompetencí vikáře, aby ihned potom s pomocí vladyků Rastislava a Juraje dal otec Jáchym hlasovat o odvolání vladyky Simeona. Vladyka Simeon jako předsedající toto zasedání ukončil a odešel. Ale po ukončení zasedání synodu tři vladykové Jáchym, Juraj a Rastislav posíleni podporou přítomného moskevského biskupa pokračovali v zasedání synodu za nepřítomnosti vladyky Simeona a sami sebe zvolili správcem pražského arcibiskupství, kterým byl zvolen otec Jáchym, a metropolitním správcem celé církve, kterým se stal vladyka Rastislav. Otec Jáchym byl v té době jen pomocným (vikárním) biskupem, který podle Tomosu z roku 1998 dokonce ani nemá právo vůbec být členem Posvátného Synodu, ale přesto to byl právě otec Jáchym, kdo v Synodu velmi aktivně vystupoval a rozhodoval. Celá operace pod dohledem jistého moskevského biskupa je podrobně popsaná zde.
Na tuto krizi v naší místní církvi započatou prosincovým zasedáním Synodu reagoval bývalý metropolita vladyka Kryštof a Jeho Všesvatost patriarcha Bartoloměj. Patriarcha Bartoloměj ve svém dopise vladykovi Simeonovi podrobně vysvětlil všechny učiněné nekanonické kroky s důkazem na nesprávné fungování místního synodu a postup tří biskupů Jáchyma, Juraje a Rastislava odsoudil. Naopak vladyka Kryštof s postupem tří biskupů Jáchyma, Juraje a Rastislava souhlasil a písemně je podpořil.
Krize se dále zesilovala. Za měsíc v lednu 2014 proběhly v Prešově "volby" otce Jáchyma pražským arcibiskupem a vladyky Rastislava metropolitou místní pravosalvné církve, a v únoru následovaly jejich intronizace v Prešově a v Praze. Cařihradský patriarchát na to reagoval zasedáním synodální komise pro kanonické záležitosti a mezipravoslavné vztahy a pozval obě strany konfliktu na jednání do Istanbulu. Tato jednání selhala kvůli neústupnosti našich mladých vladyků a také proto, že dali přednost podpoře z Moskvy. Následovalo vyloučení naší místní pravoslavné církve ze Synaxis (slavnostního zasedání zástupců všech světových pravoslavných církví) a nakonec synodální komuniké Cařihradského patriarchátu o nekanonicitě prešovských voleb a potom ještě dopis patriarchy Bartoloměje pro Ministerstvo kultury ČR.
Během této krize byl vladyka Simeon, který bohužel jako jediný biskup místní pravoslavné církve bez ohledu na nepohodlí a vysoký věk držel a stále drží kanonickou linii, několikrát podveden nebo zrazen. Například při bratislavském setkání s vladykou Rastislavem, který před svědky uzavřenou dohodu hned následující den porušil a podepsal odvolání vladyky Simeona. Nebo například také vladykou Kryštofem, který mu překazil společně připravované plány na obnovu synodu atd. Otci Jáchymovi se dokonce (naštěstí jen dočasně) s pomocí vladyky Rastislava a dalších pomahačů podařilo vladyku Simeona odstranit z vedení Olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie.
Následek této krize v pravoslavné církvi byli za podporu Matky církve, kterou je Cařihradský patriarchát, ale který dnes takto uznává ze všech místních pravoslavných biskupů pouze vladyka Simeon, vyhozeni nebo jinak postiženi desítky věřících a duchovních otců i s rodinami.
Vladyka Rastislav i otec Jáchym dnes stále obviňují vladyku Simeona za údajné rozpoutání krize a zároveň s vděčností děkují za velkou podporu, kterou se jim dostalo v Moskvě.
napsal
Vojtěch Merunka
tiskový mluvčí Jeho Vysokopřeosvícenosti vladyky Simeona
arcibiskupa Olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie a
metropolitního správce Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
| listopad 2013 | listopad 2014 |
| Otevřená odpověď na 2. pastýřský list metropolitního správce Vaše Vysokopřeosvícenosti, drahý vladyko Simeone, obracím se na Vás jako Váš vikární biskup a člen Posvátného synodu s tímto dopisem a se svými otázkami. Doposud jsme některé problémy řešili interně na našich synodálních zasedáních, případně pak v naší soukromé korespondenci, nyní jste je sám a ze svého pohledu otevřel ve dvou pastýřských listech, na což máte jistě jako správce metropolie právo a stále věřím ve Váš dobrý úmysl a snahu stabilizovat situaci a nasměřovat ji ke správnému řešení. Proto si s důvěrou dovoluji jako Váš vikární biskup a jako jeden ze členů Synodu zareagovat na ty informace, kterým nerozumím, velmi mě překvapují a věřím, že si je v lásce vysvětlíme. S ostatními synodálními vladyky jsme Vás několikrát vyzývali ke svolání Synodu, abychom společně a v klidu vše probrali a bez vnějších tlaků a falešných předsudků, ve svornosti a bratrské lásce se domluvili na dalším postupu, který bude pro naši trpící církev prospěšný. Zasedání Synodu po ES se zrušilo, pak odložilo a nyní jste se vyjádřil v tom smyslu, že na ně chcete opět pozvat biskupy Konstantinopolského patriarchátu a naznačujete, že by dokonce mohli mít právo hlasovat na našem synodálním zasedání. Odvoláváte se přitom na zkušenost Bulharské patriarchie, což se mi ale jeví jako nesrovnatelné s naší situací. V Bulharsku byl totiž v té době velmi závažný a dlouhotrvající rozkol, u nás nejen že rozkol není, ale ani nehrozí, nikdo z duchovních naší církve, včetně synodálních biskupů k němu nesměřuje a ani o něj neusiluje. A jsem hluboce přesvědčen, že pokud by někdo začal k rozkolu pobízet a vnášet do našich řad toto téma, bude naším církevním společenstvím rozhodně odmítnut. Dále, jak sám píšete, v kritických jednáních v Bulharsku byly tehdy zastoupeny téměř všechny místní církve, ne pouze zástupci jedné z nich. A bezpochyby byli zástupci ostatních církví pozváni bulharským Synodem, ne pouze jedním z členů Synodu. Tedy náš případ je skutečně odlišný, synodálně jsme se o případných hostech neradili a někteří by si tuto situaci, kdy by jiní biskupové hlasovali na našem Synodu, mohli vysvětlit jako ztrátu autokefality a naší suverenity (tedy suverenity nejen Synodu, ale tím i celé naší autokefální církve). O jmenované bulharské události více na: http://www.bogoslov.ru/text/353078.html Naše církev není v rozkolu a rozkol jí rozhodně nehrozí. Tři eparchie mají své biskupy, posvátný Synod má podle naší Ústavy aktuálně čtyři členy s právem hlasovat, pouze pražská eparchie svého biskupa s jistými komplikacemi volí (když pohlédneme do minulosti, dvoutřetinovou většinu před svým ustanovením v českých eparchiích nezískal již mnoho let nikdo z kandidátů, není to jednoduché a naše snaha o to, abychom se nyní konečně ve věci volby biskupa řídili podle Ústavy, nám poněkud svazuje ruce). Vše se děje dle Ústavy, jak jsme se společně domluvili, snad až na ty termíny svolávání volebních Shromáždění a Sněmu, kde k naší škodě vskutku časově pokulháváme, nicméně v této krizové situaci je v rámci našich možností vše v pořádku. Na platformě Synodu jsme vždy rozhodovali jednomyslně, případně 2/3 většinou a tak tomu je i nyní, není vůbec žádný problém, neděje se nic nestandardního. Stále jsme na našich zasedáních zdůrazňovali, že se musíme řídit podle Ústavy a zachovávat svornost. Vždyť právě my, ostatní členové Posvátného synodu, jsme si Vás, drahý vladyko, zvolili jako dočasného metropolitního správce, čímž jsme Vám vyjádřili svou důvěru a úctu. Po abdikaci metropolity Kryštofa byl dle hierarchie nejstarším biskupem vladyka Rostislav, jakožto arcibiskup prešovský a celého Slovenska, z úcty k Vašemu věku jsme však udělali výjimku a dali jsme funkci dočasného správcovství metropolie Vám, arcibiskupovi olomoucko-brněnskému. Na dalších zasedáních jsme vždy jednali v lásce a jednotě, radili jsme se, řešili jsme vzniklé problémy, a proto nyní nerozumím tendencím a snahám zpochybnit institut svéprávného Synodu, našeho nejvyššího orgánu, který všichni musíme respektovat. Stejně jako v naší soukromé korespondenci i nyní žádám o to, abychom se synodálně častěji setkávali a všechny problémy v klidu a bez zbytečného tlaku z venku společně bratrsky a v lásce řešili. V tomto nás podpořil i nedávný host z Moskevského patriarchátu, který jménem Patriarchy řekl a zdůraznil, že se ruská strana nebude nijak vměšovat do našich interních záležitostí, že ctí a uznává naši autokefalitu, a že přijme naše svéprávné rozhodnutí, přičemž tak by to měli dělat i ostatní místní církve, pokud je o něco jiného synodálně nepožádáme. Máme mnoho problémů a musíme se o nich v klidu bavit. Konstantinopolští biskupové, kteří k nám jezdí, nemají žádnou představu o naší Ústavě, podle které se v naší místní církvi rozhodně musíme řídit a je to pro nás velmi zásadní i vzhledem ke státní správě, na to nesmíme zapomínat. Navíc v této nestabilní době je pro nás všechny Ústava ještě posvátnější a musíme se jí pevně držet. Na minulém zasedání Synodu jsme strávili většinu času tím, že jsme vladykovi Emanuelovi museli vysvětlovat samozřejmosti týkající se naší Ústavy, kterou nebral moc vážně a odkazoval se stále jen na Tomos. Navíc na Synodu i veřejně na Eparchiálním shromáždění, bez náležitých důkazů očernil kandidáta, i když nejsem kanonista, jeví se mi to jako nesprávné, navíc nechápu, že kandidát nemůže kandidovat na post pražského biskupa, přitom může zastávat post biskupa na Slovensku. Buď jsou důkazy a je odsouzen, pak nemůže být biskupem na žádné katedře, nebo důkazy nejsou, odsouzen není a je dál způsobilým kandidátem. Toto jednání a obstrukce s dotyčnými “odborníky na kanonické právo” se bude zřejmě opakovat, přitom musíme projednat mnoho důležitých problémů (už ani nemluvím o otázkách ohledně restitucí, které vůbec neřešíme a jsou velmi akutní). Ohledně Tomosu o naší autokefalitě, ten jsme ve své době od Konstantinopolského patriarchátu s láskou a s vděčností přijali, ale naneštěstí není v souladu s naší Ústavou a ten, kdo ho sestavoval, byl pramálo informován o situaci a zvyklostech naší místní církve. Mnoho let to nikomu nevadilo, najednou se na to velmi aktivně poukazuje. Vždyť podle tohoto dokumentu bychom ani nemohli volit hlavu církve z kandidáta na stolci prešovské eparchie, podle Tomosu má mít metropolita sídlo výhradně v Praze. Ve svém skromném návrhu na příští zasedání Synodu jsem si v soukromé korespondenci s Vámi dovolil sepsat několik bodů nutných k projednání. Alespoň ty nejpodstatnější z nich připomínám: 1. Myslím si, že je důležité hlavně to, že se konečně na Synodu sejdeme a s respektem k ostatním členům Synodu, v klidu, v důvěře a lásce vše probereme, bez stresu z cizích lidí, bez falešných předsudků a v touze společně pomoci vyřešit situaci. Bez této komunikace mezi námi, biskupy, se nic pozitivně vyřešit nedá. Proto bychom se také měli bavit o zkvalitnění komunikace mezi námi, členy Synodu, jsme na trase Olomouc – Prešov hodně vzdálení a pracujeme velmi neefektivně. Již dříve jsem navrhl, aby naše zasedání byla rozšířena o úředníky z našich eparchií jako o poradce a konzultanty, kteří nám pomůžou jistě podstatně více, než biskupové z jiných církví, kteří se v situaci u nás neorientují. 2. Myslím si, že bychom konečně měli určit biskupa, který bude mít nad pražskou eparchií kanonický dohled do doby, než si zvolíme řádného arcibiskupa pražského. Aby to byl celý Synod, jak jsme se dříve domluvili a usnesli, je nesmyslné a vzniká chaos. Společně se správcem pražské eparchie musí Synodem určený biskup eparchii stmelit a stabilizovat, případně připravit na další volby. 3. Otázka pro otce Marka, správce pražské eparchie, jestli si myslí, že je sjednocujícím faktorem na postu správce pražské eparchie. Já jsem osobně přesvědčen o dobré snaze otce Marka věci pomoci, mnoho si i lidsky vytrpěl a má můj obdiv. Ale jak vidíme, někteří ho vnímají tak, že se kolem něj odmítají semknout a vzniká patové situace. Toto je nutné odblokovat. Pokud to vidím moc černě a nepravdivě, budu jen rád, prosím ho ale o podrobné vyložení situace z posledních týdnů a jeho plánu, jak dál postupovat, aby se duchovní v pražské eparchii a členové ER přestali hádat, aby přestaly provokace, nedorozumění a projevy nedůvěry vůči pražskému vedení. Také je zde obvinění z manipulace ohledně výběru kandidátů pro volbu, na které poukazuje vl.Simeon. Na jednání ER jsem pochopitelně nebyl přítomen, ale vím, že hlasování bylo tajné a neumím si představit, jak mohla být volba zmanipulovaná. I k tomuto by se měl o.Marek vyjádřit a nikdo by ho neměl odsuzovat a obviňovat bez řádného prošetření této věci. 4. Otázka dočasného správcovství metropolie. Aby již nebyly pochybnosti a nejasnosti, měli bychom se jasně domluvit na vymezení pravomocí a činnosti správce metropolie ve vztahu k pražské eparchii. V tomto ohledu očekávám vysvětlení postoje vladyky Simeona a jeho návrhu, jak chce dál v otázkách aktivní pomoci pražské eparchii pracovat. Pokud ale pozitivně vyřešíme výše uvedený bod číslo “2”, mělo by to být jasné a srozumitelné. 5. Otázka co nejrychlejšího svolání Sněmu. Podle Ústavy má být v tomto roce a navíc ho potřebujeme i mimořádně. Buďme realisti, kvalitnější kandidáti než ty, jaké jsme již předložili, jen stěží objevíme a nemůžeme být bez metropolity více než rok... Otec Joanikij z Atosu odmítá, ostatní nezískali podporu pražské ER, v podstatě by se volba mohla opakovat pouze s kandidáty, kteří již byli voleni. Myslím si, že není možné dál odkládat volbu metropolity i ve vztahu k zahraničí, jak vidíme. Kandidáta na metropolitu máme, nevidím problém, pojďme ho zvolit. Stejně by dle zvyklostí a nepsaného pravidla měl být nyní na Slovensku, navíc je tam situace stabilizovaná a vl. Rostislav bude církev i směrem k zahraničí dobře reprezentovat, umí řecky i rusky a je dobrým kandidátem. 6. Co na tomto Sněmu navrhneme k řešení. Já osobně doporučuji svůj návrh na doplnění Ústavy naší církve o pravidlo ve věci volby vikárních biskupů, případně o status tzv. titulárních biskupů. Vikární biskupové nyní musí v naší církvi projít stejně těžkou volbou, jako biskupové eparchiální. U biskupů eparchiálních je potřeba získání 2/3 většiny hlasů členů Eparchiálního shromáždění pochopitelná, jejich postavení je velmi odpovědné. Vikární biskupové jsou však zcela bez pravomocí a plně podřízeni biskupům eparchiálním, naprosto stejně jako ostatní kněží, není tedy opodstatněné, aby i jejich volba byla tak složitá, náročná a blokovala nezbytné rozšiřování našeho episkopátu. Například já jsem při volbě na vikárního biskupa získal téměř 100% hlasů, pravomoci na úrovni správy eparchie nemám přitom žádné, stejně jako každý jiný duchovní správce z farnosti – pak se táži, jaký smysl byl v tom mě tak složitě volit. Biskupové jsou životem církve, bez nich nemůže církev dýchat a fungovat. Náš Posvátný synod je velmi malý a nestabilní. Kdyby byl obohacen o vikární biskupy z každé eparchie, bylo by to mnohem lepší, počet členů Snodu by se zdvojnásobil. Navíc by se naše církev nedostala do tak nepříjemné situace jako nyní, kdy po abdikaci metropolity v Praze nejsou k dispozici žádní biskupové a láká to pak i archijereje ze zahraničí, že chtějí snad až příliš aktivně “pomoci” tam, kde biskup není a vnášejí k nám ještě větší chaos. Tedy můj návrh na doplnění Ústavy ohledně volby vikárního biskupa by mohl znít třeba následovně: “Vikárního biskupa eparchie na doporučení Eparchiální rady dané eparchie volí členové Posvátného synodu jednomyslně”. V té podmínce jednomyslnosti všech stávajících biskupů by jistě byla záruka dobré volby, tuším, že to tak mají v Polsku, jestli se nepletu. Nyní už vidím čtyři až pět kandidátů, kteří by takto mohli být voleni a případně někteří z nich vysvěceni za vikární biskupy, doplnili a stabilizovali by Posvátný synod, naše církev i práce v ní by se tímto velmi oživila. Postupně by se ve funkci vikárních biskupů připravovali na případnou volbu do funkce biskupů eparchiálních a byli by k dispozici, až by to bylo potřebné. A pokud by někdo z nich do budoucna měl být volen na biskupa eparchiálního, musel by stejně na Eparchiálním shromáždění projít onou ústavní volbou 2/3 většiny. Toto v současnosti považuji za velmi podstatné a pro naši církev přínosné. Drahý vladyko, zůstávám s Vámi v lásce a s důvěrou takto otevřeně a upřímně píši, jelikož věřím, že i Vám jde o dobro církve a o chránění našich tradic a Ústavy. Budu se těšit na naše setkání na brzkém zasedání Posvátného synodu, nechť je mezi námi Kristus a s námi Svatý Duch! Pokud jsem něco špatně pochopil nebo napsal, prosím o odpuštění. O Vaše modlitby prosí Váš nehodný biskup Jáchym |
moje reakce na dopis vladyky Simeona Od: Jáchym <Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.>
|
Zde je odkaz na archívní kopii webových stránek PPE z listopadu 2013.