Dubnové komuniké Synodální komise Ekumenického patriarchátu
- Podrobnosti
- Kategorie: RŮZNÉ
- Vytvořeno: 4. 12. 2014 23:07
- Zobrazení: 22876
Drazí čtenáři, protože lidská paměť je děravá, tak zde připomínáme dubnové komuniké Synodální komise Ekumenického patriarchátu. Tento text je totiž středobodem naší krize, okolo kterého se stále točíme a na kterém se stále nedokážeme shodnout.
Celý článek o tomto úředním oznámení je zde.
ÚŘEDNÍ OZNÁMENÍ
V souvislosti s autokefální Pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku dnes Ekumenický patriarchát došel ke shodě a vyhlašuje následující:
I.
Provedení voleb nového primase církve po odstoupení z trůnu arcibiskupa Kryštofa bylo učiněno bez uznání Ekumenického patriarchátu a dalších pravoslavných církví z důvodu rozpoznaných nekanonických skutků při těchto volbách.
II.
Z tohoto důvodu každý běžný úkon této církve učiněný od takto výsledně zvoleného složení hierarchie této církve se stává nekanonickým a neuznaným Ekumenickým patriarchátem.
III.
Ekumenický patriarchát jako Matka Církev jmenovitě této církve zůstává připraven přispět ke kanonickému vyřešení tamější vzniklé nešťastné situace a zve všechny zúčastněné strany k pokračování jejich jednání s Matkou Církví, aby se našlo vhodné řešení a aby se předešlo jakýmkoliv aktivitám, které by mohly dále zkomplikovat stávající politováníhodnou situaci v této církvi.
Z textu úředního oznámení jasně vyplývá, že Matka Církev celých osm měsíců čekala a po celou tu dobu byla připravená na společné jednání s našimi oběma (a někdy i více než oběma) stranami krize, ale nedočkala se.
Samozřejmě, že Jeho Všesvatost Bartoloměj a Ekumenický patriarchát nejsou přesně totéž, čím je v katolickém světě osoba římského papeže a Vatikánu, ale konstantinopolský patriarší stolec svatého apoštola Ondřeje byl z mnoha dobrých důvodů dobrovolně už před mnoha staletími vybrán, aby konal kanonický dohled nad pravoslavnými církvemi. Autokefalita neznamená, že si zde může každý dělat všechno co chce a bude si kontrolovat jen sám sebe a troubit svoje názory do celého světa. Proto je napsáno v našich obou Tomosech (zakládacích listinách naší církve, které jsou základem naší ústavy), že prohřešky místních biskupů řeší cařihradský stolec. Je to logické, jinak by si naši biskupové mohli soudit sami sebe.
Údajně je úplně vše výhradně v kompetenci místního Synodu. Ale toto shromáždění tří biskupů Juraje, Jáchyma a Rastislava není uznávané všemi světovými pravoslavnými církvemi s výjimkou několika málo církví pod politickým vlivem Moskvy.
Řekům prý do našich záležitostí nic není, že to je nepřípustné vměšování. Ale od Ruské pravoslavné církve, která je dokonce s naší místní československou církví personálně a finančně propojená, se stejní lidé, kteří Řeky odmítají, ovládat nechají a dokonce tak činí s potěšením poslušně jako krotká domácí zvířata. Co k tomu dodat? Snad jen to, že i Ruská pravoslavná církev má také svoji Matku Církev, která ji založila. Byl to v roce 1598 Cařihradský patriarchát, takže Čechoslováci mají stejnou Matku Církev jako Rusové.
My na toto všechno zapomínáme a svými zmatenými teoriemi o fungování pravoslavné církve uvádíme v omyl i státní orgány.
Určitě jste drazí čtenáři v jistém čase zaregistrovali skutečnost, že Ekumenický patriarcha oslovil pana ministra kultury a upozornil ho na otázku kanonicity. Toto je podle některých zaujatých lidí nepřípustná intervence do naší místní církve. Ale ve skutečnosti to byla otcovská starost o naše pravoslaví, protože to bylo poučení, jak má správná kanonicita v pravoslavné církvi vypadat. Byl to zásah ve chvíli, když už naše činy překročily míru a podobaly se chování zdivočelých dětí. Patriarcha tehdy jasně napsal: "Neodpovědnost, nezralost, nedostatek soudnosti a církevního étosu ve správě československé církve poškozuje jednotu Pravoslaví."
Důstojní otcové, bratři a sestry, teď některým z vás překáží Ekumenický patriarchát. Pokud se ale nezačnete chovat jako křesťané, tak nebudete spokojení ani v případě, kdybyste se Cařihradu zbavili. Ano, časem by vám totiž ve vašem "svobodném myšlení" začal vadit i rozpínavý Moskevský patriarchát a nakonec by vám vadil i samotný Bůh Stvořitel, protože nám přeci řekl, že jsme svobodní, a proč by nám tedy měl něco nařizovat na naší záchranu a spásu?
To je lživé smýšlení nás lidí. Jedno řecké poučení popisuje jako akt velké lidské drzosti, když kandidát na duchovního první rok mučednicky klečí celé hodiny před oltářem a naříká za svoje hříchy a bojí se na Boha jen pohlédnout, potom je druhý rok už trochu víc udomácněn a obrací se k lidem a přesvědčivě jim káže o bázni Boží, ale za pár let let získá takové obrovské sebevědomí, že se ho sám Bůh začne bát z toho, kam až je ten člověk schopen zajít.
Jedna řecká monastýrská anekdota říká: Mladý monach našel v době půstu v kuchyni vajíčko, dostal na něj chuť, ale neměl si ho jak ve své kelii uvařit. A tak ho položil na oko klíče od své kelie a to vajíčko se snažil uvařit na klíči nad plamenem svíčky. Najednou do kelie vtrhl igumen a spustil: "Co to děláš?" Monach se lekl a zalhal: "Odpusť starče, ale Ďábel mě navedl." Jenže z hlubin temna se ozval ďábelský hlas: "Tak tohle by mě fakt nenapadlo!" ... Tak nějak to je častokrát i s námi samotnými, když se snažíme kvůli osobním zájmům oblafnout svaté kánony, naší místní Církev, naši Matku Církev i sami sebe. Ani Ďábla by některé věci, které činíte, nenapadly.
Máme období vánočního půstu. V této době není vhodné zbrojit proti svému bratru z pomíjivých materiálních důvodů (platy, restituce, ...). Možná bude vhodné připomenout jednu historku ze života svatého Lazara, kterého Pan Ježíš Kristus zázračně vzkřísil z mrtvých. Lazara od té doby nikdo nevidět se smát. Jen jednou se prý Lazar usmál, když viděl nějakého zloděje, jak na trhu krade nádobu. Lazar to okomentoval, že mu připadá legrační, když hlína krade hlínu.
Drazí, naše krize není o osobách. Nejde o to, kdo z nás je pro Simeona nebo proti Simeonovi. Nebo pro Bartoloměje nebo proti Bartolomějovi. Naše krize je mnohem hlubší, jde v ní o budoucnost samotného pravoslaví, tedy o budoucnost apoštolského křesťanství. Naše krize se stala nejvážnější krizí světového pravoslaví poslední doby.